Nauka o střelivu I. - Vývoj moderního náboje

na počátku byl střelný prach

Příchod střelných zbraní úzce souvisí s vynálezem střelného prachu. Na výbušné vlastnosti kombinace dusičnanu draselného, síry a dřevěného uhlí narazili čínští alchymisté kolem roku 850 n. l. Zásluhou obchodních cest do Asie a cestovatelů, jakým byl například Marco Polo se střelný prach a zbraně okolo 12. století dostaly do rukou Evropanů. Ti technologii postupně vylepšovali a přišli s novými typy zbraní a samozřejmě s tím i novými druhy střeliva.

první střelivo

První střelivo do předovek se skládalo ze tří samostatných částí - kovové (zpočátku i kamenné) koule, černého prachu a ucpávky, které se vkládaly do hlavně zepředu - odtud název předovky.

Černý prach se obvykle uchovával v tzv. prachovnici, což byla malá nádobka s prachem, jejíž součástí byla i odměrka pro odměření dávky prachu a nasypání do hlavně. Za dávkou prachu následuje ucpávka, která má za úkol oddělit střelu od prachu a zabránit úniku plynů vznikajících při hoření výmetné náplně. Pokud by střela netěsnila, došlo by ke ztrátě tlaku a tak selhání při výstřelu. Ucpávky slouží také k tomu, aby se střela před výstřelem v hlavni nepohnula nebo dokonce nevypadla.

Jako poslední následuje střela, která se vloží do hlavně a napěchuje. Sférické střely (koule) střely byly vyráběny metodou odlévání, která se využívá dodnes. Zajímavostí je, že již v této době měl každý výrobce střeliva povinnost testovat kvalitu, spolehlivost a dokonce i přesnost.

Nabíjení tímto způsobem bylo poměrně náročné a i ti nejlepší střelci byli schopni nabít a vypálit maximálně 3 výstřely za minutu. Iniciace probíhala zažehnutím malého množství prachu na tzv. pánvičce, ze které se impuls přenesl přes otvor (zátravku) a došlo k zažehnutí prachu uvnitř hlavně.

K odpálení iniciační dávky prachu docházelo zpočátku ručním přiložením zapáleného doutnáku. Později se objevily první mechanismy – zámky (dnes bychom řekli spouště), které usnadnily manipulaci, zdokonalily princip zážehu a časování výstřelu. Po prvních doutnákových zámcích přišly komplikované a drahé kolečkové zámky, následovaly zámky křesadlové, kdy po stisknutí spouště kámen sklouzl po křesací plošce a jiskry zažehly iniciační prachovou slož.

Doutnákový zámek (vlevo) a křesadlový zámek

první "jednotný" náboj

Prvním nápadem, jak urychlit nabíjení a zjednodušit manipulaci bylo umístit všechny tři součásti střeliva do malého balíčku (patrony) - předchůdce dnešního náboje. Jednotlivé komponenty se stále nabíjely zvlášť, ale jejich souprava obsahovala přesně odměřenou dávku prachu, střelu i ucpávku v jednom. Při nabíjení se náboj otevřel, nejčastěji roztrhl zuby, prach se vysypal do hlavně a celý zbytek patrony se pak napěchoval.

perkusní zápalky

Perkusní zápalka byla významným krokem ve vývoji střeliva. Perkusní zápalku vytvořilo na více místech světa několik konstruktérů. Jako země původu tedy mohou být uváděny Francie, Anglie a Německo a také USA. Základem perkusní zápalky je kovový kalíšek ve tvaru válce s jedním dnem, ve kterém je zalisována zážehová slož citlivá na úder. Nebylo už tedy potřeba zážeh jiskrou, ale stačil úder na zápalku, což výrazně zjednodušilo manipulaci i spolehlivost.

Zápalka se vkládala do perkusního zámku nasazením na vystouplou část nazývanou piston, ten byl opatřen otvorem vedoucím k výmetné náplni do hlavně. Úderem na zápalku tedy došlo k iniciaci a otvorem v pistonu k zažehnutí výmetné náplně.

Perkusní zápalky se využívaly jak u dlouhých, tak i krátkých zbraní. Existují předovky, zadovky i revolvery používající perkusní zápalky. Tyto zbraně jsou dodnes oblíbené, a to i ve formě malých perkusních pistolí na sebeobranu. Jejich hlavní výhodou je, že jsou dle zákona zařazeny do kategorie C-I. To znamená, že na jejich nabytí není potřeba být držitelem zbrojního průkazu. Zbraň po nabytí, stejně jako u plynovek stačí ohlásit na PČR.

Perkusní zápalky

vylepšování střely

Postupem času se také začalo upouštět od jednoduchého kulovitého tvaru střely. Příkladem může být vylepšená střela (Minié ball), která poskytovala několik značných výhod. Díky své konstrukci nemusela střela příliš těsně pasovat do hlavně, což usnadňovalo a zrychlilo nabíjení. Dostatečného utěsnění pak bylo dosaženo expanzí střely ve spodní části při výstřelu. To ji činilo také velmi vhodnou pro použití ve zbraních s drážkováním hlavně, což dále zvyšovalo přesnost a účinný dostřel. 

Střely typu Minié ball

Opravdovým přelomem ve vývoji střeliva byly první patenty a prototypy zbraní nabíjených zadem přes závěr - tzv. zadovky, které již umožňovaly vkládání jednotných nábojů různých konstrukcí.

jehlovkové patrony

Roku 1826 vyvinul Johann Nikolaus von Dreyse jednotný náboj s papírovou nábojnicí, do které umístil doprostřed mezi střelný prach a projektil zápalku. Její iniciaci vyřešil bicím mechanismem, jehož součástí byla dlouhá tenká jehla (odtud název zbraně „jehlovka“). Ta po stisknutí spouště vnikla do hlavně, prošla vrstvou střelného prachu a došlo k „nápichu“ zápalky.

Zbraň se nabíjela zadem přes válcový závěr a střelba z těchto zbraní již umožňovala 5-7 výstřelů za minutu.

Jehlovková patrona a puška Jehlovka

NÁBOJ LEFAUCHEUX

Autorem toho náboje, který se používal ještě v průběhu druhé světové války pro lovecké účely je Casimir Lefaucheux. Konstrukce náboje se skládala z papírové nábojnice (později mosazné) a mosazného dna se zápalkou, která se aktivovala pomocí ocelového zahroceného kolíčku, který byl umístěn rovnoběžně s dnem a vyčníval do strany.  

Kvůli kolíčku bylo nutné vkládat náboje do zbraně (ať už do komory pušky, či válce revolveru) ve správné poloze tak, aby kolíček zapadl do vytvořené drážky. Nejrozšířenější byly především revolvery systému Lefaucheux, pro něž se náboje s kovovou nábojnicí vyráběly ještě v období první světové války.

Náboj typu Lefaucheux a zbraň na tyto náboje

bezdýmný prach

Používaný černý prach měl několik podstatných nevýhod. Především nižší účinnost a také produkci hustého dýmu, který komplikoval viditelnost a mohl prozradit pozici střelce. Dále také způsoboval zvýšené opotřebení a zanášení zbraně. Proto se začalo uvažovat o jeho nahrazení něčím vhodnějším. Objev bezdýmných prachů se datuje do poloviny 19. století.

Bezdýmný prach díky svým vlastnostem poskytuje mnohem větší výkon, neprodukuje takové množství dýmu, má menší korozivní účinky na zbraň, méně zbraň znečišťuje a je také méně vnímavý na vlhko. 

Z toho důvodu se v současné již výhradně využívá bezdýmného prachu a používání černého prachu v palných zbraních prakticky skončilo. Dnes se černý prach využívá pouze u replik dobových černoprachých zbraní.

moderní náboj

Moderní jednotný náboj se skládá ze čtyř základních komponentů. Je to střela, prachová náplň, zápalka a nábojnice, která to všechno drží pohromadě. Naprosto nejrozšířenějším typem je nyní náboj se středovým zápalem, což znamená, že zápalka je umístěna uprostřed dna nábojnice. U menších ráží se pak využívá principu okrajového zápalu, kdy je třaskavá slož rozprostřena po celém obvodu.

Moderní puškový a malorážkový náboj

Některé nábojové ráže jsou tu s námi dodnes, jiné se již nepoužívají a některé se dokonce vracejí. Objevují se pak i nové ráže a typy nábojů ve snaze vylepšit vlastnosti těch stávajících. Jako příklad "dlouhověkosti" můžeme uvést náboj 9 mm Luger z r. 1902, nebo náboj .45 ACP zkonstruovaný v roce 1907. Oba jsou dnes velmi oblíbeným druhem náboje jak pro vojenské účely, tak i pro civilisty. Z puškových nábojů vzpomeňme původně černoprachý náboj s okrajovým zápalem 22 Long Rifle z r. 1887, který je dnes stále jedním z nejvíce vyráběných nábojů.

Pokud bychom zabrousili ještě dále do historie, můžeme zmínit třeba legendární americký náboj s okrajovým zápalem .44 Henry, který je pojmenován po pušce, ve které měl být použit - henryovce. 

V dalším díle se podíváme podrobněji na jednotlivé části moderního náboje a také na to, jak moderní náboj a střelivo funguje.