Náboje Lefaucheux jsou pojmenované po francouzském vynálezci a puškaři Casimirovi Lefaucheuxovi (1802–1852), který se narodil v Bonnétable ve Francii a zemřel v Paříži.
Tento vynález patentovaný roku 1835, vybavený kolíčkovou zápalkou (anglicky: pinfire), navazoval na průkopnickou práci švýcarského puškaře Jeana Samuela Paulyho z let 1808-1812. Lefaucheuxův náboj měl kuželovitou střelu, lepenkovou nábojnicí a měděnou základnu se zápalnou střelou a kolíkem který vyčnívá radiálně těsně nad základnu nábojnice. Lefaucheux tak navrhl jednu z prvních praktických samonabíjecích zbraní.
Hlaveň nebo hlavně se odklápěly směrem dolů, aby se odkryly konce závěru a bylo možné ve správné poloze zezadu nabít. Stále se používal samostatný bicí mechanismus, kde kohout uděřil zezhora do kolíčkové zápalky.
Lefaucheuxův systém se zpočátku uplatnil hlavně u loveckých zbraní. V polovině 19. století syn Casimira, Eugene, začal vyrábět zbraně pro tento typ nábojů v širším měřítku. Nejpopulárnější se staly revolvery různých ráží vyráběných mnoha výrobci v Evropě.
V roce 1846 Benjamin Houllier zdokonalil Lefaucheuxův systém zavedením zcela kovového náboje z měděné mosazi.
V roce 1858 se Lefaucheuxův pistolový revolver stal prvním revolverem s kovovým nábojem, který byl přijat národní vládou, a stal se standardní poboční zbraní francouzského námořnictva.
Kvůli vyčnívajícímu kolíčku bylo nutné vkládat náboje do zbraně ve správné poloze tak, aby kolíček zapadl do vytvořené drážky v závěru nebo válci revolveru. Zároveň byli poměrně nebezpečné právě svým vyčnívajícím kolíčkem a pravděpodobností nechtěného odpalu náboje.
Z důvodů svých nedostatků mělo střelivo Lefaucheux docela krátký život. Poslední náboje pro tento systém byly brokové lovecké náboje s papírovou nábojnicí a přestaly se vyrábět někdy v průběhu 2. světové války.